Muslimové v Itálii před 20ti roky.

   Bylo mi tehdy přes dvacet let - neupřesním. Se třemi dalšími kamarády jsme si vyrazili na měsíční výlet do Itálie. Říkejme nám třeba Kašpar, Melichar a já, Baltazar (to se podobá Belzezubovi a já z naší party byl asi ten s nejmenšími psychickými zábranami). A ještě s námi byla Marie, čtvrtá členka týmu. A vlastně, nebýt jí, nepíšu vám následující.

   Už se blížil čas odjezdu, ale my jsme nijak nespěchali. Courali jsme se italskými vesničkami, a asi uprostřed Toskánska nám došla voda na pití. Zastavili jsme u takové barabizny (skvot bych to pojmenoval spíše), a  šli tekutinu vyptat. Vylezli tři muži, cca 25-29 let. Ani jeden neuměl italsky, ani jeden španělsky. Anglicky asi tak jak devítiletá holandská holčička, s níž jsem mluvil v Amsterodamu. S "bílou" rasou měli společné asi to, co prase s krávou. Jejich pohled okamžitě padl na Marii. Na rusovlásky nebyli zvyklí. Okamžitě nás začali obletovat a zvali nás dále. Jen jsem měl být více ostražitý, a dát více na vnitřní pocit, který mne už tehdy silně varoval.

   No, stalo se. Vstoupili jsme dovnitř domu. Pocit kolem žaludku zesílil. Brutálně. Nabídli nám kafe, ale my chtěli vodu. My jsme byli tři mladíci, i když fyzicky zdatní, a Melichar dělal silový trojboj, ale i tak. My měli na krtku ženu. Oni nadržení samci v nejlepších letech. A o Marii se tam hrálo. Všichni tři přátelé zaregistrovali zvláštní pohled mých očí. S hraným úsměvem na rtech jsem řekl to, co už cítili. "Oni nás tady zabijou a tebe budou znásilňovat.", česky. Ten pocit, to byla jistota. Snažili se nás obestoupit, aby aspoň dva byli v zádech. Na kuchyňské lince ležel nůž. Ten třertí už po něm pár vteřin pomrkával. Zavelel jsem: "Jdeme!". Ruka mi sjela ke kapse, kde byl jak břitva nabroušený otvírák (zbraní si vážím, mám k nim úctu a i respekt před nimi, tak se o ně dobře starám).

   Všimli si, že jsme je prokoukli. Atmosféra se fakt dala krájet. To dusné ticho ve vzduchu, kde vteřina měla snad pět minut. První vycházela Marie, Následoval Kašpar, ten šel zády k autu, stejně jako Melichar, a já kolonu uzavíral s rukou na kapse. Ještě nás ukecávali, ať zůstaneme, ale motor auta zahřměl a my se ještě asi 15 minut třepali zimnicí, jaký to v nás zanechalo pocit. Utíkali jsme tak rychle, že každý z nás v tom "zlém" domě něco zanechal. Já sluneční brýle za 600kč. Od té doby více důvěřuji svojí "intuici".

(jestli se tady někdo pozná, prosím, žádná jména)