Nečíst, přeskočit.

   Asi pro některé "lidi" nedělám dobře, když zveřejňuji následující "krácené" informace, proto doporučuji nečíst. Dalo by to na celou knihu, ale mé myšlenky běžely daleko rychleji, než-li prsty na klávesnici (ani diktafon by nestíhal 10%). Ještě mne mrzí, že komentáře zde lze přidávat jedině přes CIA Facebook. Takže žádné nečekám (čekám nabídku přesunutí webu jinam s jinými podmínkami). Text jsem napsal jako reakci na jednom diskusním fóru na téma "sebevražda je špatná, děti" (Southpark). Zanechávám v plném znění i s počáteční otázkou diskutující. Pozdější doplnění textu je označeno kurzívou (k dnešnímu dni 8.4. 2021 není žádné).

Michaela:

   Můj bratr odešel před pár týdny. Chtěl odejít. Ač pln kamarádů a známých,v tu chvíli musel být neskutečně sám. Nevíme a nikdy se to nejspíš nedozvíme, jaké trápení měl. Můžeme se jen domnívat PROČ se tak rozhodl. A nebyl to určitě zbabělec!! Poslední dny musel BÝT NESKUTEČNĚ SILNÝ, aby dokázal odejít ze světa. Už jednou bojoval ne svojí vinnou o život a vyhrál. Doktor mamce řekl, že musí být tak moc silný, že přežil. Já o čtyři roky mladší, jsem ho vnímala jako silného chlapa. Celý jeho život. Byl to můj velký brácha... Já před X lety , měla problémy s psychikou a řeknu Vám, i když o tom někdy uvažujete, NEMÁTE tu sílu, odejít z tohoto světa. Na to potřebujete být SILNÝ. Já ho bezmezně miluju a odpouštím jemu i sobě. Ať jeho duše odpočívá v pokoji...

Já:

    Michaelo, možná vás se svým názorem na danou problematiku potěším. Bude to trochu delší, tak snad tady nejsem omezen počtem znaků. Vlastně jsem chtěl toto téma zpracovat již dávno formou samostatného článku, jen mne odrazovala přílišná kontroverze mých myšlenek v porovnání s drtivou většinou lidstva. Tak alespoň jsem se k tomu dokopal. Pohodlně se usaďte, začínáme.

    Předmluva: Téma sebevražda je ožehavé téma snad již od doby, co lidstvo ztratilo svoji kolektivní paměť. Osobně jsem nenarazil na žádnou oficiální studii, kde by výzkumník popsal, co se děje s duší po sebevraždě a jaký je rozdíl mezi duší (chceš-li - vědomím) po smrti a po sebevraždě. Vše, co zde píši jsou pouze a jen mé osobní úvahy, dohady, závěry a myšlenky. Vycházím pouze z vlastní zkušenosti, statistiky, logiky, své filozofie, psychologie, známých faktů a mých předpokladů. Narazíte-li při čtení na výrazy, které se vám nebudou líbit, či na popis reality, která se vám bude příčit či budete pochybovat o autorově zdravém rozumu, raději ve čtení nepokračujte. Nechci nikomu způsobit trauma. Takže - na vlastní nebezpečí.

   V bibli a pár dalších "duchovních" spisech se lze dočíst, že sebevražda je ten největší hřích, který lze spáchat na duši. Budete navždy prokleti, nedojdete spasení, již se nereinkarnujete atd... I většina "duchovních" lidí tvrdí v podstatě to samé. Již tady mi mé ezoterické já říká, že je něco špatně. Takže zabít dvacet lidí, umučit je či umrdat (promiňte, v tomto pojetí činnosti nelze užít jemného výrazu) k smrti, dostanu druhou šanci (stačí poprosit o odpuštění, kát se, karmu si vyčistit v dalším životě, ...). Ale zvolit si odchod sám a dobrovolně - konečná? Nicota? Věčný oheň? Vnitřně nesouhlasím, to smrdí manipulací. Pojďme to rozebrat od počátku, tedy od pudů.

    Nejsilnějším pudem (nejen) u člověka, a to vám potvrdí každý psycholog, je pud sebezáchovy. Prostě drtivá většina lidí udělá téměř cokoliv pro vlastní přežití. Amputuje si končetinu bez narkózy (např. ten horolezec v USA), sní či zabije jiného člověka a podobné "nemyslitelnosti". Výjimečně nad pudem sebezáchovy zvítězí odvaha, trošičku častěji láska (mateřská - ta je nejsilnější, partnerská, k bližnímu, ...). Matka vběhne do hořícího domu pro dítě, partner se vrhne do klubka nadržených "doktorů" z Afriky na pomoc své znásilňované partnerce, kolemjdoucí se vrhne do rozbouřené řeky pro topící se dítě unášené proudem, či různé jiné situace. Statisticky většina těchto rozhodnutí končí tragicky smrtí obou, jednou za rok máme hrdinu na X případů. Toto rozhodnutí, kdy to končí smrtí obou, je svým způsobem sebevražda. Jasně. budete namítat - sebeobětování. Ale pud sebezáchovy, který jasně křičel - to neuplaveš ani sám, kde tak se zátěží - je vědomě potlačen. Vědomě. Že dotyčný dělá chybu, to ví, leč připustí si ji většinou až je příliš pozdě. V té řece odhazuje topící dítě, ale už nemá ani sílu sám pro sebe. Divný způsob sebevraždy.

    Podobnou kategorií jsou tzv. adrenalinové aktivity. Čím víc nebezpečí, tím větší "zážitek". Ruská ruleta - názorná ukázka vědomé, ale nepřipouštěné sebevraždy. Každý z těchto jedinců, který sedne do formule řítící se 350km/h uprostřed Monaka, motorka, skydiving, skoky do vody z co největší výšky, atd. atd. atd. Je toho hromada. Ti lidé ví, že můžou zemřít. Ale nepřipouštějí si to - "Mě se nic nestane". A když se něco stane, je to pak nešťastná náhoda. Co že? Tady si už musí klepat na čelo i průměrně inteligentní člověk se slovy: "Co čekal? Tak dlouho se chodí...,". Podle mého je to "nepřipuštěná sebevražda".

    Když to beru po (své - je to čistě má vlastní úvaha) filozofické stránce, tak i narodit se je sebevražda. Každý, kdo se narodí, musí umřít. A dle mého se sem rodíme z vlastní vůle a dokonce si i předem vybíráme komu, a kdy. Takže se vlastně rodím s tím že vím, že umřu. Samotný proces uchycení vědomí k fyzickému tělu odstartuje proces fyzického umírání. Vždy říkám, že narodit se je smrtelné onemocnění. Osobně si z toho dělám srandu. Když už jsme u té filozofie - metafyziky, duchovní, kteří dosáhnou jak se říká nanebevzetí - osvícení - nirvány..., také vědomě opouštějí svá těla. Buď je tady zanechají (řeknou že odchází a tělo umře), nebo je i za sebou ničí (tělo imploduje a zmizí, rozpadne se v prach, samovznítí se nebo jinak "zamachrují"). To je také vědomé opuštění těla, 3D prostoru, tedy jistý způsob sebevraždy.

    Smrtelně nemocní lidé, lidé umírající v bolestech, lidé v nouzi, k smrti vyhladovělí, smrtelně zranění s vidinou několikahodinového umírání, fyzicky či psychicky týraní, mučení, lidé, kterým se to už v hlavě ze zoufalství "pomíchalo", posedlí, se zlomeným srdcem a i jiní, ti všichni celkem často přemýšlejí o sebevraždě. A častokrát i z malicherného důvodu či kvůli pitomosti. Málokdo to myslí vážně a ještě méně je těch, kteří to udělají vědomě - že se vůbec odváží. Na to dle mého člověk prostě musí mít koule. Měkkouš vyměkne a nepevně rozhodnutý skončí většinou jako nepovedený pokus anebo si to v průběhu umírání rozmyslí a vyhledá pomoc. Prostě zafunguje pud sebezáchovy, pojištěný právě strachem z "To je hřích, tvá duše příjde do pekla!". Většina totiž neví: "Je něco po tom?".

    Říká se, že život je dar nejcennější a musíme si jej vážit. Tak na to přistoupím pouze s vědomím, že duše je tady proto, aby se učila, zdokonalovala. A sama si volí vlastní nálož učiva, kterou v daný čas v daném 3D těle pojme. Ale, co když si naložila na bedra moc a nezvládá učivo? Přece propadne a ročník se opakuje, to není na vyloučení ze školy. Pak už člověk pouze nechápe, čemu se učí miliony hladem umírajících, týraných, zneužívaných či do příkopu pohozených duší dětí. Jedině snad, že by vše bylo jinak?

    Svět není tím, čím se zdá být. To vím již od útlého věku svých věků. Odhodíme-li veškerá náboženství a bohy, dle mého každá živá bytost ve vesmíru pozná rozdíl mezi dobrem a zlem. A jsou tady i jiné síly a bytosti - entity, některé dobré, jiné zlé. A ty zlé, které zde na zemi vládnou posledních pár (desítek) tisíc let, ty živí zde v 3D stvořené negativní emoce našich duší. Strach, bolest, utrpení - to je jejich numero uno. Proto kolem sebe vidíte toliko hrůzy, děsu, ukrutností, hněvu, bolesti, agresivity, nepřejícnosti,... Stupňovalo se to poslední staletí až k dnešnímu vyvrcholení, kdy probíhá opravdu poslední bitva mezi světlem a tmou. Jsme svědky neopakovatelného zážitku - zániku lidstva, jak jej známe. Snad proto se tady v tento čas zrodilo tolik duší. A tlak je obrovský, ale to odbočuji.

    No a teď si představte, že by se ti otroci v minulosti vzbouřili a řekli si - než-li být celý život bit na řetězu jako pes, raději tady nebudu. A to samé by si řekly 4 miliony židů jdoucí na smrt v koncentrácích (a většina věděla, že jdou na smrt, né že né), to samé by si řekly všechny týrané, mučené, umírající v bolestech, z nouze šílené duše. Prostě končím, jdu opakovat ročník. To by byl megaprůser. Asi jako když v Praze týden nenavezete zboží do supermarketů. Ti temní by se hlady žrali navzájem (oni se navzájem snáší jenom když jim z toho něco kape). A mezi lidmi je mnoho bytostí, co lidmi ani dušemi nejsou, kteří temným slouží. Těm slouží ještě více lidí bez duše, kterým slouží zase zlí lidé pro které pracují lidé "spící", prostě ovce, aniž by o tom měly ponětí. Proč asi jedno z nejsilnějších chapadel této transdimenzionální příšery, římská církev, tak lovila "vědmy a vědmáky", léčitelky, prostě každého, kdo pomáhal? A ještě páníčka nakrmila mučením a upálením. To nebyla náhoda. Probuzení pro ně byli vždy problém. Joudovi stačilo rozšlapat zahrádku se zelím, ten v zimě přilezl napůl mrtvý hladem žebrat ke kostelu o tvrdý chléb sám. A právě od církví nejvíce (budhismus nevyjímaje, jen si přečtěte, jaký systém tam byl před vpádem číny) zaznívá ono: Sebevražda je neodpustitelná, přijdeš do pekla. Dokonce jsem četl (nepočítal jsem to), že církevní "hony, války a výpravy" mají na svědomí více smrti a utrpení, než všechny zbylé známé války světa dohromady.

    Bible většinou lže, ale obsahuje i střípky pravdy. Dle mne je jeden z nich peklo. Ano, věřím na peklo. A to peklo je tady, na zemi. Jen se podívejte na všechno to utrpení kolem sebe i ve světě. Kde jinde, než v pekle, by šlo zažít takovou škálu botestí a utrpení? A taky má bible pravdu v tom, že když nebudu "hodný", přijdu do pekla. Ano, přijdu, to vím, narodím se sem znova, to vím už X životů, jen mi vždy chvíli trvá vzpomenout si. A váš bratr, Míšo, za to, co udělal, přijde 100% do pekla. Tedy pokud si vědomě nevybral ukončit existenci v universu, na to má každá duše právo. O tom však silně pochybuji, to je jedna duše z miliardy, která se odmítne tohoto "divadla" nadále jakkoliv účastnit (můj tip).

    Prostě na řeči typu "sebevražda je hřích, to udělá jen slaboch, atd..." mám jiný, vlastní názor. Mé zkušenosti i mé vnitřní pocity hovoří takto. A omlouvám se, trochu jsem v odstavci výše lhal. Já už se sem znovu nenarodím. Vybral jsem si tak. Vědomě. Já už vlastně jsem mrtvý, jestli jsem "tady" vůbec někdy žil. Jen "tady" mám ještě nějakou rozdělanou práci. Ale kdy a jak odejdu, si zvolím sám.

    Musím upozornit na důležité vedlejší účinky sebevraždy na duši: Člověk, pokud má na vybranou (nemusí si vybrat mezi skokem pod vlak a ročním mučením s kulkou na závěr, bolesti, těžké traumata ve 3D neléčitelné (porucha celistvosti duše) a podobné), musí počítat s následkem jeho odchodu. Rodina, kamarádi, řidič smrtícího vozu (to si pěkně zaserete kamna), ti všichni na to budou nějak reagovat, je lepší mít problémy pokud možno uzavřené, protože vše si sebou potáhnete dál a bude to na vás čekat. Ale to bude, i když vás zabije meteorit, jen ta rodina a okolí to dává při sebevraždě více sežrat.

    Nejvíce nasraní, na sebevrahy jsou právě ti temní. Oni se tak snaží, zašlapat toho lidského červa do sraček co nejhlouběji, jenom aby z něj vyždímali pro sebe maximum z jeho energie formou všech těch výživňoučkých nízkých vibrací duše. A on, ten hajzl, zrovna když kráva dojí nejvíce, si dovolí skočit z okna? Křičí: "No to je hrůza! Smrtelný hřích(smrtelný, se povedlo, že?)!!! Proti bohu!!! Ubožák! Srab! Mu hráblo!". No, samá pozitiva, že? A který bůh, který duchovní, si přeje aby bytost trpěla co nejdéle a proč? To dle mne není dobro. Proto káží, že se to nesmí. Ovce poslouchají. To je jejich blokáda, proti té přirozené - pudu sebezáchovy. Když bytost - duše ucítí, že dál nejede vlak, zvolí si tuto cestu. Pud sebezáchovy je potlačen vidinou budoucnosti. Nebýt druhé blokády, věřím, že mnoho židů v táborech by volila dobrovolný rychlý odchod z toho nekončícího marasmu.

    Jestli je takový bůh, (a není jen jeden), který žádá takovéto oběti duše, a lidé (jsou to ještě lidé?), žádající to samé, nechci s ním mít nic společného. I divoká zvířata poznají, kdy už ujel vlak, potlačí pud sebezáchovy a přijdou klidně i za člověkem, aby jim trápení urychlil. Osobně jsem to zažil a vykonal již dvakrát (u těch zvířat, ale ani u člověka bych nezaváhal). Jak jsem psal, sebevražda, na to musí mít člověk pěkně tvrdé koule.

   Jestli jste dočetli až sem, gratuluji. Mám dojem, že členské průkazky nám brzy vydá nějaký ten Chocholoušek ml..

                                                               U stolu, doma, 15.3. 2021, Přítel